Přeskočit na hlavní obsah

Co umí a neumí Supercalc 3? (část 1)

Téměř vše již bylo vymyšleno, jen tomu dáváme nový kabát.

Dnes budu psát tak trochu technicky. A jaké to bude téma? Já to vidím na tabulkový procesor Supercalc 3. Dostupné jsou tři verze (1.00, 2.00, 2.10) a já si vyberu tu poslední. Jak už jsem uvedl v jednom z předchozích článků, byl toto můj první tabulkový procesor. Přesné datum si už nevybavím, jen odhaduji. První polovina roku 1990. V té době bylo několik prvenství. I počítač PC. Jmenoval se Robotron EC 1834. Krásný zelený monitor s CGA grafikou a dvě FDD mechaniky 5.25". A k tomu pevný disk 20 MB. Paměť v té době maximální, tedy 640 KB. A na tomhle stroji jsem Supercalc provozoval. Tenhle počítač byl pracovní. Doma jsem měl taky něco. O trochu lepší kousek, dovezený ještě z NSR. Paměť stejná, také 640 KB. HDD 30 MB a 1x FDD 5.25“. A k tomu grafická karta Hercules. Monitor měl tentokrát ještě hezčí oranžovou barvu. 

Jak to fungovalo před nástupem PC? Pokud někdo chtěl počítat, zadal si u programátorů požadavek a ti mu úlohu naprogramovali na sálovém počítači. Nejčastěji v Cobolu nebo ve Fortranu. Dotyčný uživatel pak obdržel takzvanou sjetinu, tedy balík papíru, kde byly výsledky. S příchodem PC se ale mnoho změnilo. Uživatel už měl počítač na stole a mohl tvořit sám. Buď mohl opět programovat, nebo použít tabulkový procesor. A výsledek mohl mít jak na papíru, tak i na obrazovce.

Původním povoláním jsem programátor. Když se ale najde soft, který umí počítat a v podstatě jen napsáním vzorců, není potřeba programovat. Proto mě Supercalc oslovil. Uvedu pár vlastností, které mě zaujaly. A také vypíchnu pár věcí, které tento produkt odlišovaly od konkurence. A pokud budu mluvit o konkurenci a roku 1990, měl bych být konkrétní. Lotus 1-2-3 2.01 (1985) a Quattro 1.0 (1987). Tabulkáčů bylo víc, ale já se zaměřím pouze na tyto tři mušketýry. Tak tedy pojďme na to.

Když Supercalc spustím, objeví se obrazovka s logem. Verze 3 2.10 se od těch předchozích odlišovala. Autorem již nebyla firma Sorcim, ale Computer Associates. Rok výroby 1985. Po odklepnutí se objeví už vlastní pracovní plocha. Svisle názvy řádků, vodorovně názvy sloupců v krásné žluté barvě. Pomocí šipek se pohybujeme v tabulce po jednotlivých buňkách. Aktivní buňka je v azurové barvě. Dále nebude nutné prostředí popisovat. Od ostatních tabulkáčů se až tak moc neliší. Menu aktivujeme lomítkem a to se objeví ve spodní části. Tedy pod tabulkou. Menu není až tak úplně jasné, protože vypadá následovně: /A,B,C,D,...... Z. Tady je nezbytné vědět, co které písmenko znamená. Pokud to nevíme, a to je ze začátku samozřejmé, stačí stisknout F1. Nápověda vše vysvětlí. Backspace vrací o úroveň zpět, F2 na začátek. To je trochu nezvyklé. Pokud jde o barvu buněk, záleží na jejich stavu. Kladná čísla jsou bílá, záporná červená. Uzamknuté buňky svítí žlutě. Když program startujete, není možné si už dopředu naťukat některé příkazy. Supercalc vymaže buffer klávesnice.

Zkusím malé srovnání. V Supercalcu se vše ovládá přes menu. Lotus už některé, nejčastěji používané úkony, vložil pod funkční klávesy. Quattro šlo nejdál. Tam bylo možné použít i klávesy Ctrl a Alt. A v podstatě cokoliv, co jsme našli v menu, bylo možné přiřadit pod libovolnou kombinaci Ctrl kláves. Stačilo na té položce stisknout Ctrl + Enter a nadefinovat. To už byl obrovský posun v ovládání. Ale o Lotusu a Quattru budu mluvit v samostatných článcích mnohem podrobněji.

V době, kdy jsem začal Supercalc používat, bral jsem ho jako to nejlepší. Nic jiného jsem totiž neznal. Tušil jsem, že existuje Lotus, Quattro a nějaký Multiplan, ale to bylo vše. Teď ale budu nepatrně srovnávat. Do buněk je možné psát čísla, texty a vzorce. Lotus i Quattro funkce uvádějí znakem zavináč. Takto Supercalc nefunguje. Funkce píšeme přímo. Když je zápis správný, zobrazí se výsledek. Pokud uděláme chybu, proběhne převod na TEXT. V okamžiku, kdy začneme do buňky zapisovat, je možné stisknout opět klávesu F1. Na třech stránkách se objeví nápověda. Na první a druhé jsou základní možnosti, na třetí dostupné vzorce. Není jich moc, když se vejdou na jednu obrazovku. Ale vězte, že zdání klame. Supercalc, ač se to nezdá, je fakt hodně silný nástroj.

V základním postavení se lze pohybovat po obrazovce pomocí šipek. Funguje i klávesa ENTER. Ta nás posune do směru, který byl naposledy použít pomocí šipek. Takže když píšeme hodnoty ve sloupci, je to úžasná vlastnost. Ale za určitých okolností toto může být nepříjemné. Nevadí, tato funkce se dá vypnout (/GN). Že by Excel trochu opisoval?

Pokračovat budu s uložením souboru. Když už něco vytvoříme, je třeba to uložit. Volba /S, Save. Pokud tedy stiskneme / a S, slovo Save se už vypíše celé. A takhle menu funguje. Název souboru zapíšeme. Příponu CAL není nutné zadávat, doplní se automaticky. Pokud už název souboru byl zadán při spuštění, a neobjeví se při uložení, stiskněte Escape. Nezvyklé, ale funguje. A jak bychom postupovali při otevření souboru? Lze ho zadat přímo při spuštění, jako parametr. Jinak stiskneme /L, Load. A tady je maličký zádrhel. Název souboru není možné vybrat ze seznamu. Musíme ho napsat ručně. Pokud budeme příkazy na ukládání i načítání pitvat podrobněji, zmíním se ještě o parametru Part, kterým je možné ukládat jen části souborů, případně je i načítat. Tímhle způsobem je pak možné alespoň částečně nahradit chybějící propojení tabulek. Ale pozor. Pokud pracujeme s více soubory najednou, může nastat zádrhel. Supercalc si pamatuje ten poslední a nikoliv ten první název. Pak můžeme nechtěně přepsat zcela jiný soubor.

Pokud jde o soubory, mají vždy příponu CAL. Podle toho naprosto nepoznáte, v jaké verzi byl soubor vytvořen. Je tu ale jedna malá pomůcka. V případě, že chceme soubor otevřít, je možné vypsat všechny soubory CAL a u nich je číslo verze uvedeno. (/Load, See). Při tomto výpisu se zobrazí i obsah buňky A1, kde obyčejně bývá nějaký popis. Pokud jsou použité grafy, zobrazí se jejich pořadové číslo, název a typ.

Tímto se od práce se soubory přesunu k psaní vzorců. Do buňky stačí napsat 1+1 a potvrdit. Žádné plus nebo rovnítko na začátku vzorce. Pokud chceme psát vzorec a buňky vybírat šipkami, je nutné se přepnout do režimu POINT. A to se udělá pomocí klávesy ESC. Zvláštní a v porovnání s konkurencí, hodně nepraktické. Však také Supercalc 4 už převzal ovládání od Lotusu. Výběr oblasti ve vzorci provede stisk dvojtečky.

Takže ovládání režimu POINT máme za sebou a teď se podívám na psaní vzorců. Tam bude také zakopaný pes. Supercalc 3 2.10 byla poslední verze, která neměla klasický zápis relativních a absolutních souřadnic. To, co známe z Lotusu jako zápis $A1, A$1, $A$1 tady nehledejte. Takový zápis tady ještě není. Je ovšem nesmysl, abychom každý vzorec upravovali ručně. Pokud budeme tedy kopírovat bez parametrů, všechny souřadnice budou brány jako relativní a upraví se (Adjust). V opačném případě je možné zvolit volbu No Adjust, pak se neupraví nic. Další možnost je Ask, kdy se na každou souřadnici Supercalc zeptá jednotlivě. A poslední volba, která nekopíruje vzorce, ale jen hodnoty, je Value. Kopírovat se dá dvěma příkazy. Buď /C, Copy nebo /R, Replicate.  

Jak se bude pracovat se souřadnicemi, nebylo v roce 1985 ještě zcela jasné. Standardy se teprve rodily. Pokud vzpomenu na Multiplan od Microsoftu, tam byl zápis daleko víc kryptický. Multiplan totiž sloupcové i řádkové souřadnice označoval čísly. Zápisem +R2C2, je míněna buňka B2. To jsou absolutní souřadnice. Nebo ještě větší chuťovka a to je +R[+1]C[-3]. To znamená, že se pracuje s buňkou +1 řádek a -3 sloupce počítáno od té aktuální. A to jsou relativní souřadnice. V tom aby se prase vyznalo. Ale pro určité záležitosti má tenhle zápis něco do sebe. Ve svých programátorských výpravách se o tomto ještě podrobně zmíním. 

I nyní si v Excelu můžete přepnout souřadnice. Vybereme v menu Možnosti Vzorce volbu R1C1 a hned se vrátíte do minulosti. Uvidíte, jak vypadal Multiplan a jak se pracovalo s těmi podivnými vzorci. Toto se stane také v případě, když otevřete soubor s příponou SLK. Ale pak si nezapomeňte tuto volbu přepnout zpět. Říkal jsem, že budu mluvit o třech mušketýrech, ale nakousl jsem i Multiplan. To ale nevadí. I oni měli D'Artagnana ☺.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Najdi, ulož, oprav, generuj

Opět se ponořím do dávné minulosti. Podle údajů v archívu se jednalo o rok 1994. To už je opravdu nějakej pátek. A protože v té době kraloval DOS a snad i Windows 3.11, čas od času jsem používal na nějaké menší obrázky Z-Soft Paint Brush . Pamětníci jistě vědí, o čem hovořím. Na podobném principu následně i Microsoft vytvořil program Malování. Ale já používal tehdy Paint Brush. Neměl jsem k němu výhrady, snad jen, že nepodporoval české znaky. A protože absence Češtiny mi vadila čím dál víc, rozhodl jsem se s tím něco udělat. Při pohledu do adresáře jsem pochopil, že fonty jsou uložené v souborech, které mají příponu FNT a jsou rastrové. To mi samozřejmě nedošlo hned, ale musel jsem chvíli do těchto souborů nahlížet. A pak mě napadlo řešení. Co kdybych si napsal svůj prográmek, který umí obsah tohoto souboru přepsat tak, aby se znaková sada změnila na to, co chci já? A v tom okamžiku mi došlo, že vlastně nejde jen o Paint Brush, ale že bych rád počeštil i jiné programy. A ta...

Jak hacknout Pagemaker?

Opět píšu a důvod bude následující. Zase bych rád něco napsal na blog. O čem to bude tentokrát? Opět půjde o jeden program, který jsem ale nenapsal já. Je to program publikační a jmenuje se Pagemaker 5. Ten, kdo s ním někdy přišel do styku, jistě tuší, o čem tohle povídání bude. Ano, program měl zabudovanou ochranu proti neoprávněnému kopírování. Pokud si zpětně po letech vybavím, bylo možné z disket udělat maximálně tři instalace na tři různé stroje. Pokud jsem chtěl čtvrtý stroj, jedna z již existujících instalací musela být odebrána. Ano, tak to aspoň stálo v manuálu. Tuto informaci jsem bral jako fakt, protože ve firmě se tento software měl dávat pouze na dva stroje. Třetí instalace pořád zbývala. Ale vlastně než celý proces začal, zkusil jsem si první pokusnou instalaci na svůj stroj s tím, že ji později odeberu, pokud by bylo potřeba instalovat ještě někam jinam. Jen zmíním, že Pagemaker 5 se instaloval z disket 3,5" a deinstalace se rovněž prováděla z disket. Pa...

Kontextové menu v DOSu

Podívejme se do listopadu roku 1993, kdy jsem začal tvořit zajímavý prográmek, který řešil jednu pomocnou záležitost při práci se soubory. V té době jsem pracoval ve Volkov Commanderu. A při klepnutí na soubor, který se dal zpracovat několika způsoby mi právě tato možnost chyběla. Proto jsem se rozhodl napsat cosi, co by tenhle problém vyřešilo. Program měl být podobný tomu, co nabízely Norton Utility pod názvem BE.EXE, tedy Batch Enhancer . A tak jsem začal programovat. První verze vlastně pracovala pouze pomocí klávesnice, do druhé jsem zapojil i myš, což BE.EXE neměl.  Myš jsem přidal především z lenosti. Když jsem myší dvakrát klikl na daný soubor a menu se otevřelo, už jsem nechtěl ruku z myši sundávat a šmátrat po klávesnici. Ta myš se nastavila na slovo Volba, kterým se MENU2A ohlásil a čekal na vstup. Pak už stačil jen minimální pohyb nahoru. Vybrat volbu a stisknout levé tlačítko. Takhle si představuju user friendly aplikaci. Teď už budu popisovat j...