Jeli jsme na cvičení. Kolona aut. Dost dlouhá kolona, které velel šéf útvaru, plukovník, kterému se od nepaměti říkalo Hranatej. Jel jsem v nástavbě s kolegou, který zde působil jako voják základní služby. Budu mu říkat XX.ARMIS, ale určitě ho znáte, protože je to věhlasný internetový publicista. Jeli jsme ve štábním autě, ve kterém byla plexi tabule a řada dalších vymožeností. Pochopitelně i postele a vše co k tomu patří. Chvíli jsme polehávali a klábosili o ničem. Pak nás napadlo, že vytvoříme trojského koně, který by znepříjemnil život našemu úhlavnímu nepříteli, kterému se všeobecně říkalo Potrubson. Kreslili jsme na plexi tabuli, a to, co během chvíle vzniklo, byl zpomalovací prográmek, který kontroloval, je-li Potrubson přihlášen, a snižoval prioritu jeho aplikací. Tento „žertík" nebyl vytvořen jen tak z plezíru, ale jako odveta, protože Potrubson si prioritu svých aplikací nastavil na maximum a všichni ostatní uživatelé si už nevrzli. Tento prográmek byl později do ADT syst...
Když nyní budu vzpomínat na své začátky v okresním i krajském tisku, musím nahlédnout do první části osmdesátých let. Ale svým způsobem ten opravdový počátek proběhl už dřív. Odhadem ke konci předchozího desetiletí. Doma jsme měli Flexaretu, a protože mě focení bavilo, z kapesného jsem si později pořídil Ljubitěl 2. S tátou jsme o víkendech vycházeli do terénu a já se učil, jak fotit. Táta uměl vyprávět a vždy přidal nějaký zajímavý příběh. A vrcholem všeho byla práce v temné komoře. Jednou za pár měsíců se z koupelny stalo to magické místo, kde za pomocí zvětšováku, vývojky a ustalovače, vznikaly parádní fotky. Doma jsme řešili pouze pozitivní cestu. Negativy táta dával vždy vyvolávat. A pak, tuším, že to mohlo být právě na začátku osmdesátek, mi řekl kámoš ze třídy: "Fotím do novin". A zároveň mi strčil do ruky výtisk krajského deníku. Fakt tam měl fotku se svým jménem. A to mě dostalo. Najednou se mi v hlavě začalo honit docela dost věcí. Co kdybych to taky zkusil? Doma js...