Když nyní budu vzpomínat na své začátky v okresním i krajském tisku, musím nahlédnout do první části osmdesátých let. Ale svým způsobem ten opravdový počátek proběhl už dřív. Odhadem ke konci předchozího desetiletí. Doma jsme měli Flexaretu, a protože mě focení bavilo, z kapesného jsem si později pořídil Ljubitěl 2. S tátou jsme o víkendech vycházeli do terénu a já se učil, jak fotit. Táta uměl vyprávět a vždy přidal nějaký zajímavý příběh. A vrcholem všeho byla práce v temné komoře. Jednou za pár měsíců se z koupelny stalo to magické místo, kde za pomocí zvětšováku, vývojky a ustalovače, vznikaly parádní fotky. Doma jsme řešili pouze pozitivní cestu. Negativy táta dával vždy vyvolávat.
A pak, tuším, že to mohlo být právě na začátku osmdesátek, mi řekl kámoš ze třídy: "Fotím do novin". A zároveň mi strčil do ruky výtisk krajského deníku. Fakt tam měl fotku se svým jménem. A to mě dostalo. Najednou se mi v hlavě začalo honit docela dost věcí. Co kdybych to taky zkusil? Doma jsme už měli trochu lepší techniku. Byl to Zenit-E. A já najednou viděl svůj další směr. Ale až tak jednoduché to nebylo. Do krajských novin fotil Pavel a do okresních Petr. Oba to byli spolužáci ze stejného ročníku. A tak jsem se stal jejich konkurentem. O víkendu jsem se zavřel v temné komoře, vytáhl pár negativů a vyvolal pár fotek, které se mi zdály být docela dobré. Hned v pondělí jsem se sebral a kolem třetí odpolední vyrazil do redakce okresních novin. Okresní tisk neměl stálého fotografa a vše zařizovali externisté. Jedním z nich byl Petr, který se docela ošíval, když zjistil, že tam také chci nosit fotky.
Třetí hodina odbila a já zvonil u dveří v prvním patře. Otevřel mi pán v šedivém saku a pozval mě dál. Poslechl si, proč jsem přišel a prohlédl si fotky a vysvětlil, jak to v redakci chodí. On je sportovní redaktor. Pokud budu mít něco ze sportu, ať přijdu vždy v neděli mezi čtvrtou a pátou odpoledne. Kdo přinese nejlepší fotky, ty budou uveřejněné. Okresní deník vychází jednou za týden. Každé úterý. Když byl náš hovor u konce, odkázal mě na vedlejší kancelář, kde sedí šéfredaktor. A tak jsem za chvíli ťukal na další dveře, kde jsem celý rozhovor absolvoval ještě jednou. Šéfredaktor si opět prohlédl fotky, a jak jsem opět pochopil, nebyly špatné. Řekl mi, že mám fotit a nosit vše co vytvořím. K němu můžu přijít kdykoliv. No, kdykoliv to možné nebylo. Já chodil do školy a tak přicházelo v úvahu jen odpoledne, pokud budeme končit dřív.
Z redakce jsem se vypotácel značně omámen. Vůbec jsem nemohl uvěřit, že mě nevyhodili, ale byl jsem tímto vzat do stavu novinářského. Osud mi byl asi nakloněn, protože o pár ulic dál jsem přihlížel dopravní nehodě. Srazila se dvě auta a jedno bylo převrácené na střechu. Tasil jsem foťák a vyplácal na tu událost téměř celý film. Okamžitě jsem pádil domů a zavřel se v temné komoře. Druhý den odpoledne jsem opět zvonil u redakčních dveří. Otevřel mi šéfredaktor a já mu hned začal strkat pod nos ty včerejší fotky. Asi pochopil, že tu spolupráci myslím hodně vážně. Vzal mě do kanceláře a řekl mi, že se blíží duben, měsíc bezpečnosti. A přesně tahle fotka se hodí k článku, který on píše. A protože si všiml mého tahu na branku, sáhl do šuplíku a vytáhl průkazku. Povídá mi: "Tady je průkazka spolupracovníka. Má číslo 124. Teď můžeš kamkoliv v okrese zcela zdarma." Spadla mi čelist. Stačil jsem jen poděkovat, a jestli jsem včera z redakce vycházel omámen, dnes to celé muselo vypadat, že mám minimálně dvě promile. Tohle mě fakt nakoplo úplně maximálně.
Doma jsem se pochlubil rodičům a ti byli nadšeni. Hlavně táta, který mě to focení učil. A podporoval mě dál. Za pár dnů koupil několik odborných knih. A já nejen fotil, ale i studoval teorii. Březen se překlopil do dubna a já v pondělí v podvečer zašel do podchodu u kina Centrál. Tam měly okresní noviny svoji vitrínu. Den před vydáním se výtisk objevil nejdříve zde. A já se tam šel podívat. Ty vole, ta fotka s Žigulíkem na střeše tam byla. A pod ní moje jméno. Ocitl jsem se v sedmém nebi. Tohle mě fakt zcela nakoplo a já věděl, že teprve teď se to rozjede ve velkém stylu.
Nyní by bylo dobré zmínit, že naše město žilo fotbalem. Hradec Králové hrál o postup do první fotbalové ligy. A já jsem mohl být při tom. Každou neděli v odpoledních hodinách hrál Spartak na domácím hřišti. Jenže tady jsem narazil na dva zásadní problémy. První byl časový pres. Nafotit, pádit domů, vyvolat fotky. A v pět už zvonit u redakce. A druhá věc, která mě trápila víc, bylo vybavení. Já měl jen základní objektiv Helios 2/58. A s tím sport moc dobře fotit nelze. Ale v té době jsem si problémy nepřipouštěl. Existovalo pouze řešení. A k němu se za chvíli dostanu.
Končil duben, květen se přiblížil na dosah. Při nedělní návštěvě mi sporťák řekl: "Blíží se první máj. Postav se k tribuně a foť sportovce". To byla výhra. Mohl jsem se lehce vyhnout povinnému průvodu se školou a jít jen sám za sebe. A tak se také stalo. V neděli opět v redakci, kam jsem přišel první. Petr se objevil až později. A co se nestalo v úterý. V novinách jsem obsadil celou zadní stránku. Sporťák vybral všechny fotky z mé dodávky a spolužák Petr si ani nevrznul. Pak mi to docela dlouho vyčítal.
Blížil se ten nejdůležitější zápas, který měl rozhodnout o postupu. Stál jsem za brankou hostí a fotil, co se dalo. Ale jak jsem zmínil výše, spíš se nedalo. S tím základním objektivem bylo celé mé snažení téměř k ničemu. Pár fotek jsem udělal, ale tady měl zcela navrch Petr. On měl totiž teleobjektiv. Nevím už přesné parametry, ale tuším, že to byla dvoustovka. Kolega Pavel z krajských novin na tom byl ještě lépe. On měl takzvanou fotopušku. Zenit-E s třístovkou objektivem. A protože tenhle objektiv už jen tak lehce neudržíme v ruce, dodával se k tomu ještě nástavec s pažbou. Proto ten název. A já věděl, že do konce prázdnin, kdy začíná první liga, musím něco vymyslet. Řešení bylo jednoduché. Něco jsem našetřeno měl, chyběla mi už jen necelá tisícovka. Ale v té době to byl hrozně velký balík. A tak jsem od začátku prázdnin vyrazil na brigádu. Vstávat v pět nebylo nic moc, ale já měl jasno. Nic mě nemohlo zastavit. A tak jsem měl ke konci července kýženou částku. S tátou jsme nasedli do autobusu a jeli do Prahy na Florenc. Kousek od Václaváku v Lazarské ulici byl a možná ještě je, bazar fotografické techniky. V podstatě hned bylo jasno. Měl jsem osmnáct set korun a při pohledu do vitríny jsem ho uviděl. Sonnar 3.5/135. Tohle by mohlo stačit. Aspoň pro začátek. Od tohoto okamžiku jsem už mohl fotit jak fotbal, tak i hokej. A nezůstalo jen u toho.
A jak to bylo dál? Koncem roku mi došlo, že bych mohl navštívit i redakci krajského tisku. A tak jsem asi dvacet minut přešlapoval na nábřeží, kde se redakce nacházela. A zase jsem měl obavy, jestli mě nepošlou do háje. Tady bylo docela složité najít ty správné dveře. V okresních novinách šlo o tři kanceláře. Tady to byl velký dům s několika podlažími. A tak jsem coural po chodbách a váhal, kde zaklepu. Někdo šel po chodbě a já se ho zeptal a sdělil svůj požadavek. Pán mě vyslechl a vzal do své kanceláře. Na dveřích bylo napsáno Stanislav Motl. Ano, byl to on, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl. Při rozhovoru mně vše vysvětlil a poslal do suterénu, kde sídlila sportovní redakce. Uspěl jsem na první dobrou a opět jsem odcházel s papírem, který mi umožnil návštěvy všech sportovních akcí. Tentokrát už v celém kraji.
Teď už to byla převážně rutina. Fotil jsem, fotky nosil do obou redakcí a měsíčně inkasoval honoráře. Za fotku v okresním tisku osmnáct korun. V krajském dvacet tři a na titulní straně za padesát. Z toho jsem nakupoval filmy, papíry a chemii. A protože jsem se stal relativně známou osobou projevilo se to i finančně. Při různých sportovních utkáních mě zastavovalo docela dost lidí a chtěli fotky. A já jsem se stal ještě za socíku malým živnostníkem. Ale vše bylo v cajku, nikomu to nevadilo. A navíc mě ve škole třídní učitelka kolikrát omluvila, když se konala nějaká důležitá akce. I ve škole věděli, že jsem mediální hvězda. Ale tenkrát se tomu tak neříkalo. A protože jsem nevydělával málo, bylo po čase zřejmé, že pořídím nový foťák a objektiv. A tak se stalo na jaře následujícího roku. Praktica MTL-3 a objektiv Sonnar 2.8/200. To už bylo vybavení téměř profesionální. Za obojí jsem vysolil sedmičku. Ale pořád jsem byl v plusu. Zájem o fotky stoupal.
Spartak byl už v první lize, ale moc mu to nešlo. Potácel se na chvostu tabulky. Ale vzpomínám i na zápasy, kdy dokázal překvapit. A protože se mi při stěhování někam vypařila část archívu s negativy, vložím jen pár fotek, které se dochovaly. Možná budu schopen dát i nějaký komentář, pokud paměť bude sloužit. Jen několika větami vzpomenu jednu zajímavou osobu, která nemohla na žádném fotbalovém utkání chybět. Hradecká fotbalová základna jistě zná jméno Igor Burkoň. O přestávce kdy se korzovalo na ochozu u Lízátek jsme docela dost pokecali. Smůla je, že už nenajdu žádnou jeho fotku. Zmizely v temnu minulosti.
Po roce Spartak spadl do první národní a hned na to ještě o třídu níž. Fotbal už nebyl tím, čím býval. Dřív nebyl problém vyfotit za utkání celý film, teď to bylo jinak. Pět záběrů za utkání a byl jsem rád, že mám aspoň něco. A tak jsem po dvou letech, v podstatě téměř na den přesně, svoji práci v tisku ukončil. Nějak mě to už nebralo a zároveň jsem objevil jiný směr, kterým mě zaujal. Petr s Pavlem focení ukončili o něco málo dřív než já a tím pádem mi zmizela konkurence. Dosáhl jsem všeho, čeho jsem chtěl. V kase nějaké korunky zůstaly a já je mohl využít na rozjezd v jiném oboru. Stal jsem se programátorem.
V jedné knížce od Rudolfa Křesťana zazněla věta, že se člověk může do novin dostat dvěma způsoby. Buď se tam bude psát o něm, nebo tam bude psát on. Já jsem sice nepsal, ale fotil, ale i tak se mi splnil jeden klukovský sen. Psaní přišlo až o patnáct let později. Ale o tom až někdy příště.
Komentáře